REANIMATED

The Girl Who Leapt Through Time

Jakub Lhota – 2007-05-06

Je jednodušší vnímat minulost a myslet na budoucnost, než si užívat události, které se dějí právě teď? Přítomnost nám protéká mezi prsty jako zrnka písku. Kolikrát bychom si přáli, aby zvláště významný a magický okamžik trval celou věčnost a naopak, aby se zlé věci nikdy neudály. Jenže čas na nikoho nečeká a ti, kteří neumí vychutnávat každé sekundy, těm se zrnka rozutečou o to rychleji. Mění se však spíše čas, nebo lidé? Kdyby někdo dokázal časem manipulovat, jak by s takovou schopností naložil? Zřejmě by se soustředil hlavně na svůj prospěch a možná by mu ani nedošlo, že ostatní trpí.

Sedmnáctiletá středoškolačka Makoto Konno je celkem normální, trochu lenivá, roztěkaná a nepozorná dívka. Ze všeho nejraději hraje baseball se svými dvěma kamarády, kterými jsou nepsaný školní idol Kousuke Tsuda a pohodář Chiaki Mamiya. Makoto na osud moc nevěří. Avšak jeden zvláště zpackaný den, při kterém pokazí nečekaný test, prokáže svoji nešikovnost při vaření tempury a nakonec ji málem srazí vlak, protože jí selžou brzdy u kola, přežije jen díky tomu, že získala schopnost skákat časem zpět. Díku tomu se jí podaří nepříznivé situace obrátit v dobré… jenže na úkor ostatních lidí, což si Makoto začne brzy uvědomovat.

Jádrem příběhu je sériím typu Honey & Clover podobný slice of life styl, okořeněný prvky komedie, jež vyplývají především ze zběsilé nátury hlavní hrdinky a z nečekaných situací, vyvolaných skoky v čase. Dále je tu špetka romantiky a vědecké fikce. Cestovaní časem tu naštěstí není provázeno za vlasy přitaženými kvantovými teoriemi jako třeba v Noeinu, takže se nemusíte děsit. Představte si spíš takovou konzistentnější Sennen Joyuu. V TokiKake do sebe nakonec všechno krásně zapadá. Snímku se, kromě toho, že skvěle pobaví, daří diváky přimět k přemítání nad závažnými otázkami, jež se týkají toho, jak nakládáme se svými životy a vztahy.

Audiovizuální stránka, již dostali na starost zaměstnanci studia Madhouse nezůstává výbornému ději nic dlužna. Kresba je velmi pěkná, i když barvy jsou zde zastoupeny spíše matnějším spektrem. Co naplat. Tokijské shitamachi je spíše železobetonovým mraveništěm, kde na park narazíte jen zřídka. Vedoucí výpravy Nizo Yamamoto však odvedl výbornou práci, neboť lokace působí tak jak by měly – civilně až všedně. Postavy jsou „ghibliovsky“ jednoduché, ale hýbou se plynule a výrazy jejich obličeje jsou za každé situace čitelné.

Nádherné hudební kompozice skladatele Yoshidy Kiyoshiho jsou ve filmu skvěle zužitkovány na těch správných místech. Někdy hravě rozverné, jindy melancholicky zasmušilé nebo orchestrálně monumentální. Zkrátka soundtrack jsem si hned opatřil. Skladby se výborně poslouchají i samy o sobě. Vyzdvihnout musím i brilantní namluvení, které je prosté jakékoliv profesionální umělosti. Zkrátka vám nic nebrání v představě, že jste se ocitli na „běžné“, japonské střední.

Spisovatel Yasutaka Tsutsui, autor předlohy, film pochválil a prohlásil o něm, že se jedná o skutečnou „druhou generaci“. Animované TokiKake si totiž bere jen základní premisu a posouvá se v Tsutsuiem smyšleném univerzu o nějakých dvacet let dopředu. Mamoru Hosoda tak dostal téměř absolutní volnost, aby mohl vše udělat po svém.

Naprosto zasloužený úspěch se nakonec dostavil. Film sice nebyl závratným komerčním trhákem, ale kritika si ho zamilovala. Vysokou kvalitu dokazují i tři významná, festivalová ocenění (jednu nominaci TokiKake vyfoukl Tekkon Kinkreet), která z TokiKake v Japonsku udělala nejlepší film roku. Takže… Na co ještě čekáte?

Hodnocení: 9/10