Dark Souls
Jakub Lhota – 2011-10-20
| Datum vydání | 7. října 2011 (EU) |
|---|---|
| Platforma | PS3, X360 |
| Režie | Hidetaka Miyazaki |
| Japonský název | ダークソウル |
| Developer | From Software |
Ve From Software nejspíš přišli na dokonalý recept, jak v hráčích probudit masochistické choutky. Takhle se totiž hry, respektive moderní RPGčka, přece nedělají! Kde je mapa, chytrý GPS kompas, interaktivní deník s přehlednou tabulkou úkolů a hlavně quick-save?! Prostě všechny ty věci, bez nichž by se rytíři na jejich questu za princeznou neobešli…
Ne, mechanismy Dark Souls vás vodit za ručičku nebudou (ta hra se ani nedá pauznout, šílené, že?). Po krátkém tutoriálu jste vrženi do nelítostného světa, který je ztělesněním ultimátního snu hráčů deskových her na hrdiny. Proč? Protože opravdu cítíte vzrušení a strach z prozkoumávání nepoznaného. Tohle je ta správná „Jeskyně“ v níž postupujete po milimetrech se štítem stále připraveným v očekávání přepadu ze zálohy. A i když zpočátku tápete a nevíte, co přesně máte dělat, rozhodně se přitom nenudíte. Nebloumáte totiž pustými lesy a neočumujete jeleny, jak dělají to, co vám neukážou ani na Discovery Channelu (zdravíme Oblivion a nejspíš i Skyrim).
Svět Dark Souls se skládá ze zlověstného hradu - který je nařáchlý nebezpečnými monstry, zákeřnými pastmi a svítícím lootem - a přilehlých pozemků. A ač se to možná z oficiální mapy nezdá, porce je to opravdu pořádná a značně variabilní. Zkrátka nikdy nevíte, co ochutnáte. Tentokrát je navíc herní svět otevřený. Žádné teleportování do jednotlivých instancí se už nekoná. Pravdou však je, že ne každá oblast je vizuálně vytříbená. Na jedné straně tu máte hypergotické, leč spartánsky pusté Anor Londo, a na straně druhé Ariamis, svět zakletý v obraze. Tato pevnost na zasněženém pahorku patří k tomu nejlepšímu, co může zdejší level design nabídnout. A to je to „pouze“ volitelná a nepovinná oblast!
Pro zobrazení multimediálního obsahu je nutné aktivovat JavaScript a Flash.
Když už je řeč o návrhu úrovní, tak je třeba podotknout, že by autoři (občas) zasloužili facku. V určité obměně se vrací nepopulární Valley of Defilement z Demon’s Souls (zde jako Blighttown). Ano, opět to je značně vertikální slum se smrtící bažinou dole. Příležitostí jak do těla dostat trochu toxických látek je tu spousta a můžete si u toho i zanadávat na šnečí framerate. Kam se však Morové město hrabe na Hrobky obrů, kde balancujete v naprosté tmě na okraji propasti a uhýbáte mečům a šípům obřích kostlivců? Nebo na Ztracený Izalith, kde pobíháte v lávovém jezeře mezi zpruzenými tyranosaury? Přesně tohle jsou instance, v nichž se potvrzuje slogan hry: „You will die!“. Bohužel v těchto případech to nebude se smíchem, jak autoři tvrdili. Frustrace z neustálého koloběhu zbytečných smrtí a nevynucených chyb je nepopsatelná. Dualshock lítá vzduchem a člověk málem neudrží nutkání vyhodit televizi z okna, rozdupat Blu-Ray disk zalít ho kečupem a sníst. Jenže pak je tu i onen faktor zadostiučinění…
Když porazíte bosse a nad jeho mrtvolou provedete gesto „Pochváleno budiž Slunce“, když si zbastlíte epickou zbraň, která dává běžná monstra na jeden úder, nebo když si podáte zkušeného lidského protivníka (o tom až později). V těchto momentech září to pravé jádro hry – bojový systém. Ten odměňuje trpělivost. Zde totiž nestačí drtit tlačítko útoku jak o život. Občas musíte bránit, abyste mohli vůbec kontrovat útokem. Kolem protivníka kroužíte s pozvednutým štítem a čekáte, až on udělá chybu. Potom je jen na vás, zda vystřihnete parádní ripostu, či probodnutí zezadu. Zbrklost je pak logicky trestána. Pokud nejste opatrní a obestoupí vás skupinka nepřátel, je to většinou konečná. A pak se můžete akorát zbytečně rozčilovat, že vás dá i plouživý zombík. Ideálně to potěší ve chvíli, kdy nervózně spěcháte na místo vaši poslední demise, abyste si vyzvedli nasbírané duše (za ty si pak vylepšujete základní atributy). Pokud totiž umřete předtím, než se dostanete ke své mrtvole, tak o ně přicházíte.
Třešničkou na dortu jsou pak souboje s bossy. Těch je tu požehnaně a každý představuje odlišnou výzvu a jinou strategii. Společné mají to, že jsou asi tím nejparádnějším, co tahle hra nabízí. Tím chci říct, že pokud je někde v encyklopedii heslo „dark fantasy“ a u něj je uveden například Berserk, tak je třeba to přepsat.
Na fakt, že zde na někoho nemáte, vás neupozorní blikající vykřičníky. Indicie pramení z typu brnění, postoje, či unikátní sady útoků. Třeba ikonický černý rytíř k vám stojí v jedné z počátečních lokací zády, ale vy se mu stejně vyhnete obloukem. Vypadá tak trochu jako mladší bráška Saurona z filmového LOTRa a budí zkrátka velký respekt. Podobnou temnou auru má vše. Zbraně, brnění, oblečení i ikonky a jednotlivá menu. A kulminací těchto aspektů jsou bossové. Zdejší look je velmi unikátní a je škoda, že Japonsko adoruje spíš vysmáté barvy a lá Final Fantasy, protože tohle jim jde taky skvěle. Výsledek působí jako zajímavý mix odtažitého minimalismu (úrovně) a makabrózní elegance s určitou zaprášenou starobylou a mystickou patinou (vše ostatní).
Takováto atmosféra vás rozhodně nenechá v klidu. Někteří zahraniční recenzenti dokonce psali o podrývání psychiky. Jako lék na stavy akutní úzkosti jsou tu unikátní online funkce. Jakmile spustíte PSN, začnou se na zemi rozsvěcet krátké rady od hráčů, upozorňující na možné nebezpečí, zkratku či vzácný poklad. Vedle nich mohou být kaluže krve spouštějící krátké sekvence zobrazující poslední sekundy života cizích souputníků v utrpení. Když si nevíte rady s těžkou pasáží, můžete na pomoc zavolat až tři spřátelené borce. Váš svět naopak může být podroben nepřátelské invazi. To vše je dovedeno k dokonalosti (ne chystaným patchem 1.04) systémem frakcí, které odměňují své členy za pomoc ostatním hráčům, či za jejich likvidaci.
Dark Souls je triumfální expanzí myšlenek svého předchůdce. Je to živoucí důkaz toho, že i bez velké marketingové masáže lze udělat kvalitní hru, která jde proti aktuálním tendencím. From Software udělal RPG, které je opravdu pekelně těžké, ale také návykové a trvanlivé.
Hodnocení: 9/10
