Profil: Kazuo Koike

Jakub Lhota – 2011-06-03

V japonské komiksové tvorbě se obvykle role kreslíře a scénáristy neštěpí, z čehož vychází tendence autorů přemýšlet o tom, jak dílo nakreslit. Mnohem důležitější je však jiná otázka… Jak vůbec dílo vytvořit? Kazuo Koike o tomto problému mnohé ví a nebojí se o své znalosti podělit.

Koike je unikát. Začínal jako asistent u série Golgo 13, jejímž autorem byl Takao Saito. Saito patřil do skupiny autorů, kteří na začátku šedesátých let minulého století cítili, že manga potřebuje tématicky trochu popostrčit. Byla to zároveň i rychlá odezva na dospívání komiksového publika. Odrostlý čtenáři už totiž začali volat po vážnějších příbězích. Termín, který označuje styl této tvorby, jejíž autoři se vymezili proti Osamu Tezukovi, je gekiga. Analogicky ve Spojených státech začal Will Eisner nazývat komiksy „grafickými romány“, k čemuž ho vedly stejné důvody jako jeho japonské protějšky.

Tezuka nakonec přijal některé prvky gekiga tvorby a přetavil je například do díla Hi no Tori (Phoenix). Výsledkem bylo celkové obohacení žánru a vsáknutí experimentálních zápletek do mainstreamového trhu. Psala se sedmdesátá léta, která jsou kritiky často nazývána „Zlatým věkem mangy“. Tento termín může být zavádějící a subjektivní. Pravdou však je, že vychází celá řada zásadních děl.

Osamělý vlk a vlče

Jedním z nich je i nejznámější Koikeho opus – Kozure Okami (Osamělý vlk a vlče). Kazuo Koike zde demonstruje svůj vyprávěcí um a schopnost působivě tlumočit příběh svým kreslířům, neboť on sám si vždy ponechává pouze roli scénáristy. U této série, která se během šesti let rozrostla na 28 sešitů, se také sešel se svým dvorním kreslířem, Goseki Kojimou. Značná popularita transformovala Osamělého vlka do šestice hraných filmů, kde zazářil Tomisaburo Wakayama. Za zmínku stojí ještě fakt, že tato samurajská manga hodně ovlivnila autora Sin City, Franka Millera.

Lady Snowblood

Kazuo Koike ve stejné době také pracuje na Lady Snowblood. Tato manga a zejména hraný film, v hlavní roli s krásnou Meiko Kaji, se (mnohem) později stal velkou inspirací Quentina Tarantina a jeho dvojdílné pocty asijské kinematografii jménem Kill Bill.

Na konci sedmdesátých let Koike zakládá workshop nesoucí název Gekiga Sonjuku. Zde vyučuje vyprávěcí techniky a způsob tvorby charakterů postav. Mezi mladými talenty, kteří se programu účastnily, byla i jedna z nejúspěšnějších ženských autorek, Rumiko Takahashi (Inu-Yasha, Ranma ½, Maison Ikkoku).

Mezi Koikeho zásadní díla se řadí i krimi epos Crying Freeman (Plačící drak, česky vyšlo 2011, Crew). Podmanivý příběh talentovaného umělce, jenž je nucen vraždit proti své vůli, se bohužel kvalitní filmové, či seriálové adaptace nedočkal.

Plačící drak

Kromě akčních kousků si Koike občas střihne i něco o milovaném golfu, či mahjongu. Po čase se vypracoval do pozice, kdy si založil vlastní vydavatelství (Koike Shoin). V roce 2004 obdržel cenu Willa Eisnera za celoživotní přínos médiu. Zařadil se tak do síně komiksové slávy, kam bezesporu patří. Teď je mu 75 let a může si užívat statut pravé, živoucí legendy.

Komentáře

Vložení komentáře